Studenecké míle 2016

Publikováno: 28.05.2016

Po problémech s motorem z loňského srpna, kdy odešla mrazuvzdorná zátka a motor se dvakrát uvařil, se ho podařilo v autoservisu Patrikovi Lorenzovi opravit. Udělal prakticky celou GO motoru. První zkušební jízdu jsem uskutečnil na STK do Svitav ohledně protokolu na brzy. Tak měl Triumph Spitfire 1500 r.v.1980 bez problému za sebou prvních 40 km. Moc jsem to nehonil, tak do osmdesátky. Zvuk motoru ale vycházel o hodně lepší nežli před opravou, tak to svádělo šlápnout na plyn. Do Studence to je 160 km z Litomyšle a vydat se jen po 40 km je málo.

Letošní jaro kabrioletům moc nepřálo. Čekali jsme s manželkou na slunečný den a přece jen jsme se dočkali. Tak se vydáváme jednu neděli na náš oblíbený zámek, k paní hraběnce Franziska Dina Stenberg do Častolovic.

Většinou máme na paní hraběnku štěstí, a tak tomu bylo i letos. Jen vstoupíme do nádvoří zámku, tak vidíme paní hraběnku, jak si kupuje dva kopečky zmrzliny, tak si říkám proč bych si také nedal, když chutná paní hraběnce, bude chutnat i mě. Procházíme zahradu zámku a ZOO parkem. Cestou zpět k domovu navštívíme ještě zámek hraběte Kinského v Kostelci nad Orlicí. Obdivuji všechny šlechtické rody, kteří měli to štěstí, a byl jim vrácen majetek. Po roce 1948 museli odejít ze dne na den s jedním kufrem do zahraničí, kde začínali od nuly, a pak na stáří, kdy většina lidí odpočívá, šlechta se vrací a pouští se do zdevastovaných zámku, které jim bolševik sebral. Když měli to štěstí a byl jim v restituci majetek vrácen. Jak říká většina  šlechtických rodů je naší povinností se postarat o majetek, který nám byl svěřený našimi předky.

Po 80 km se Triumph vrací do své garáže. Takže celkově najeto 120 km a už mám jistotu, že se bez obav můžeme vydat do Studence, kde jsem byl předem přihlášený jako jediný zástupce našeho veterán klubu. Ubytování jsme měli zajištěné v místní Sokolovně, kde přenocujeme z ptáka do neděle, jako jediní účastníci celého srazu, kde bylo více jak dvě stě účastníků.

Jen jsme zaparkovali před Sokolovnou, tak k nám přichází pán, který se nás ptá: „Vy se jdete určitě ubytovat.“ Jede pro klíče od Sokolovny. Netrvá to ani deset minut a už nás doprovází do našeho pokoje, kde je šest postelí, ale jen dvě vzorně ustlané. Všude to září čistotou.

Správce si dělá starosti s naším veteránem. Říká nám, že se mu to moc nelíbí to auto tady nechat. Tak nám doporučuje, abychom si auto dali k hlavnímu pořadateli před jeho dům, což bylo od Sokolovny asi 300 m.Auto zapakuji před garáží a přikrýváme ho pěti metrovou plachtou, tak je Triumph zabalený jak bonbon. Ne jen že nebude poutat pozornost, ale hlavně bude schován kdyby přece jen pršelo.

Vydáváme se na procházku Studencem, kde to dobře známe, neboť jsme tu už po třetí. Zdevastovaný zámeček je stále stejný, spíše v horším stavu nežli před rokem  Jdeme se pozdravit s pořadateli akce, kteří mají plno práce. Mají můj obdiv, neboť ve Studenci není ani veterán klub a zvládnout každým rokem takovou akci, smekám. Velkou oporu má několika nadšených veteránů a v místním hasičském sboru. Kolem osmnácté hodiny se vydáváme k jedním známým, s kterými jsme se seznámili, když jsem tu byli poprvé aerovkou. Jako vždy nás vítají s otevřenou náručí a otvírají lahev červeného vína a vyprávíme jim o všem možném i laminátové Litomyšli, která chce být světová za každou cenu. A také o tom paskvilu autobusu v klášterní zahradě. Prý to je umění...? Spíše dobrý kšeft pro rádo by umělce. Myslím si, že v jiný městech UNESCO by je představitelé města hnali. No, máme demokracii a každý z nás si může říci svůj názor. Raději se vraťme k našemu srazu ve Studenci. V sobotu ráno už straším v pět hodin. Nikde ani živáčka. Jdu se podívat na Triumpha jak se mu daří pod plachtou a zdali tam vůbec je. O půl šesté přijíždí zakladatel  Studenckých míli pan Synek, tak ho samozřejmě lákám do Litomyšle na naši akci.

Přicházejí další pomocníci pořadatele. Nudím se, tak jim částečně pomáhám se stavěním startovací brány. Jana si v klidu vyspávala a když se probrala, tak mě sdělila, že takhle dlouho už se nevyspala, jak tady. Asi to bylo tím silným podhorským vzduchem.

Kolem sedmé jdu pro Triumpha a jako první jsem na parkovišti. Většina předválečných veteránů přijíždí na vleku.

Jeden z prvních si jdu vyřídit registraci a mám přidělené startovní číslo 204. Start je určen až na jedenáctou hodinu, tak máme dostatek času na plnění klubové povinnosti pozvat všechny předválečné stroje do Litomyšle. Jana si pořídila puntíkované šaty ve stylu šedesátých let a měla originál dobový košíček. Já si moc lidi nepamatují, ale oni mě jo. Hned se ke mně hlásí manželé od malé aerovky. Tak jim dáváme pozvánku do Litomyšle. "Do Litomyšle určitě přijedeme na celý víkend a to vaše startovné to bylo zadarmo, byla to nádherná akce." Potkáváme nestory aerovkáře Linhartovi. A hned hlásí, že letos si Litomyšl nenechá ujít. "Jen bychom požadovali nocleh i pro našeho aero pejska." Dopředu slibuji, že to zajistím a že bude mít pejsek svojí vlastní postel. To potěší po prvním ročníku, takový ohlas.

Nejprve startují všechna předválečná vozidla. Na startu se snaží komentátor nemluvit příliš dlouho, neboť odstartovat více jak dvě stě vozidel není žádná sranda. Hlavně jméno a odkud kdo přijel. Jana mě nabádá, ať nejedeme poslední, tak se tlačím dopředu, ale je to o blatníky.

Jelo se do Jilemnice, kde byl oběd a návštěva muzea, a pak na Horní Mísečky. Cestu bych měl znát, jezdil jsem na Benecko na chalupu dvacet let. Ze Studence je celá trasa až na Horní Mísečky  značená šipkami jako na našem srazu. To jsme okoukali právě ve Studenci. Na oběd jdeme do školní jídelny jako v loňském roce, kde to jde jak na lince u Forda. Mohli jsme si vybrat řízek s bramborem nebo bramborovým salátem, nebo svíčkovou. Oba si dáváme řízek. A byla vynikající polévka. Kousek od jídelny jdeme na zámek hraběte Harracha, dnes městské muzeum. No nikam nespěcháme, jako vždy. V přízemí muzea je krásná galerie obrazů od Kavana. 

Jdeme na parkoviště a jako vždy jsme poslední, jen asi pět vozidel zůstalo. Na cestu se vydáváme sami, vždyť je trasa značená. Šplháme na Horní Mísečky. Pro Triumpha to je hračka. Říkám si, jak bych asi šplhal s mojí aerovkou.

Na Horních Mísečkách je velké parkoviště, tak nebyl problém zaparkovat. Pídíme se po občerstvení, které jsme měli mít zajištené. Ale zjišťujeme, že už není ani jeden koláček, a je fronta na kávu. Výhled na Krkonoše nic moc. Obáváme se deště, tak raději ať jsme včas ve Studenci. Do Studence přijíždíme kolem čtvrté. V pět je vyhlášení. Auto nechávám na louce, kde jsem parkoval ráno. I když mě Jana říkala, že bychom měli auto dát zas před dům pořadatele a přikrýt plachtou. V pět začalo vyhlašování. Rozdávají se poháry a potleskem odměňujeme oceněné. Chybělo odměnit asi tři poslední a najednou prudký déšť.

Stačíme pouze natáhnout střechu, vzít z kufru deštník a mazat na Sokolovnu. Bouřka a slušný déšť. A to nám ti známi tvrdili, že už tam hodně dlouho nepršelo. V duchu si říkám co asi náš Triumph a vyčítám si, že jsem neposlech Janu. Kolem sedmé déšť ustává, tak se jdu podívat na Triumpha. Jediné auto na celé louce naše, jinak všechna vozidla pryč. Koukám do vozidla a jen trochu vody na sedadle řidiče.

Utírám sedačku kapesníkem a mažu zaparkovat před dům pořadatele a rychle dáváme plachtu. Chudáci pořadatelé s hasiči, promočení odváží stoly a lavice. Večer měla být hudba a tancovačka. Bohužel zábava odpadá. Pořadatele povzbuzují, že to byla pěkná akce, že to vše zvládli. Říkám jim: "Hoši, takovou práci může ocenit jen ten, kdo sám něco podobného organizoval." Večer uléháme docela unaveni a těšíme se na neděli.

V neděli ráno opět straším už v pět hodin a vyhlížím jaké bude počasí a když vidím vycházet sluníčko, mám úsměv od ucha k uchu a říkám si, že bude ideální den pro kabriolet. Jak praví mojí kolegové Angličané, "Je dobré mít kabriolet i kdyby bylo jen jeden den v roce pěkně." Kolem sedmé jdu pro auto. Nechávám vyschnout střechu; se střechou nerad jezdím - špatný výhled dozadu a pak když chybí vítr ve třech vlasech děda Vševěda, tak to není ono. O půl deváté se loučíme s ochotnou a příjemnou paní správcovou Sokolovny s přáním za rok na viděnou.

Čeká nás ještě cesta za člověkem, který za vše může, už před čtyřiceti pěti lety jsem u něho viděl veterány a propadl kouzlu starého železa. Do Dolního Bousova za Josefem Pávem, kterému prošlo rukama šest aerovek třicítek a mono dalších strojů. A ještě dnes se věnuje ve svém požehnaném věku renovaci motocyklu do 100 ccm.

Pod druhé hodině odpolední se vracíme přes Pardubice do Litomyšle. V Pardubicích je mezipřistání. Něco málo ještě nakoupit v Globusu a pak už posledních šedesát kilometrů do Litomyšle. To už je pro Triumpha hračka.

Už tomu trochu šlapu na plyn a jedu kolem devadesátky až sto. Po 403 kilometrech a spálených 24 litrů benzínu jsme doma. Vypakovat všechny věci a dát auto do garáže, kde bude čekat na další naše dobrodružství.

Tak zas někdy příště další reportáže z našich cest s veteránem Aero 662 nebo Triumph Spitfire 1500

Váš železný dědek

Standa Pavlišta