Kdo v srdcích žije – neumírá...
Publikováno: 20.08.2022
Vážení přátelé, je mi smutnou povinností oznámit Vám, že nás dne 19.8. opustil po krátké nemoci pan Ing. Vladimír Junek, syn Elišky Junkové, náš člen. Věnujme mu tichou vzpomínku....
Rozloučení proběhne v pátek 26.8. v Písku.
Se souhlasem rodiny uvádíme foto a vzpomínku na Vláďův život, která zazněla ústy pana Šonky při rozloučení v Písku, kterého jsme se zúčastnili.
Sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s naším drahým Vláďou. Vladimír se narodil Božence a Vojtěchu Pospíšilovým v Praze v září roku 1935. Osud si s tímto kloučkem ošklivě zahrál. Po roce mu umírá maminka a čtyři roky nato, po nezdařené operaci i jeho otec Vojtěch. Dědeček Pospíšil se o čiperného Vladimíra po nějakém čase již nedokázal postarat, a tak došlo na slib, který svému bratru Vojtovi dala před onou osudovou operací jeho sestra Eliška Junková. Eliška tehdy bratru Vojtovi slíbila, že se o malého Vláďu postará a svůj slib splnila. Pro Vláďu začala nová životní etapa v Praze na Úvoze. Bylo to jistě náročné jak pro tehdy čtyřicetiletou bezdětnou dámu, tak pro malého pětiletého kluka.
Díky Elišce se tak Vláďa vyhnul pobytu v sirotčinci, za což jí byl celý život vděčný. Dobrou vílou v jeho životě byla i Eliščina hospodyně paní Bóža, která mu vždy přispěchala pofoukat všechny dětské bolístky. Na Úvoze se Vladimír setkal s celou řadou významných osobností tehdejšího společenského a kulturního života. Jmenujme např. Jaroslava Seiferta, který se stal Vláďovým kmotrem, spisovatele Eduarda Basse nebo loutkáře Josefa Skupu, častými hosty byli samozřejmě také automobiloví závodníci a vůbec lidé z motosportu.
Jako celoživotní sportovec se Vláďa věnoval zejména atletice. Účastnil se pravidelně řady závodů v běhu, včetně těch nejslavnějších, jako jsou Běchovice – Praha, Velká Kunratická, Praha – Beroun či Košický maratón. Na Velké Kunratické ještě ve svých 67 letech porazil svého zetě Zbyňka. Rád chodil po horách a lyžoval, na běžkách byl naposledy před třemi roky na Šumavě.
Vladimír vystudoval obor dopravy na VŠE v Praze a nastoupil do zaměstnání u ČSAD v Ostravě. Po roce se však vrátil do Prahy, aby se věnoval dopravě letecké. Práce v Československých aeroliniích a později na Ministerstvu dopravy ho zcela naplňovala, byl jí přímo posedlý. Jakmile se v jeho blízkosti nebo i doma na návštěvě objevil alespoň jeden aeroliňák, vše se rychle zvrtlo v odbornou pracovní poradu. Práci v letectví zůstal Vláďa věrný až do důchodu a několik let přednášel na vysoké škole.
V srpnu roku 1963 vyzvedával Vladimír Elišku v louňovické hájovně. V tamním revíru ho zaujala dívka na štaflích, opravující cosi na fasádě hájovny. Tak našel Vláďa lásku svého života, Táňu, se kterou pak na Vánoce 1963, hned po svatbě, vyrazili na svatební cestu na krkonošské Dvoračky, aby pak spolu během dalších společných 59 let procestovali celý svět a vychovali Markétu a Jiřího. Společně se radovali i ze sedmi vnoučat.
Vladimír se usilovně věnoval odkazu Elišky Junkové. Roztřídil stovky fotografií a dokumentů, byl hrdým členem Veterán klubu Litomyšl, s nadšením se účastnil i vzpomínkových jízd v Novém Bydžově nebo na Zbraslavi. Byl členem senátu Autoklubu ČR. Připravil nové vydání knížky Má vzpomínka je Bugatti, které doplnil svými postřehy. Přátelství s motoristy Vláďu povzbuzovalo a dodávalo mu chuť do života.
Vladimír byl něžný, usměvavý, vlídný a svým odzbrojujícím úsměvem překrýval svou menší manuální zručnost a občasnou nepraktičnost. Tak jsme ho znali, tak si ho budeme pamatovat, byl naší jistotou a naplňoval náš život.
Když ho přepadla zákeřná nemoc, bojoval s ní do svých posledních chvil. Sílu do tohoto souboje čerpal ve Vráži na zahradě, v lese nebo u rybníka. Dlouho to vypadalo na remízu, v posledních dnech však již nebylo síly kde brát. Tak se dotkl cílové pásky a my teď smutníme. Bolí to, moc, ale nezbývá nám, než se s Tebou, drahý Vláďo, rozloučit.
